Literární směry přelomu 19. a 20. století

 
  • Z evropských literárních směrů jsou v české literatuře na přelomu devatenáctého a dvacátého století zastoupeny:

 1) REALISMUS

  • Realismus navazuje na tvorbu předcházejícího desetiletí a upevňuje svoji pozici i díky překladům z anglické, francouzské a rus­ké realistické literatury (Charles Dickens, Honoré de Balzac, Gustav Flaubert, Lev N. Tolstoj, Fjodor M. Dostojevskij).
  • Teoreticky se no­vě zabýval realismem Otakar Hostinský.
  • Umělecky pokračuje směr v tvorbě Aloise Jiráska, Karla V. Raise, Josefa Holečka, Zikmun­da Wintra.
  • Mezi mladými autory byli výraznými stoupenci realismu Jo­sef Machar a Josef K. Šlejhar, plynulý přechod od realismu k natura­lismu reprezentuje dílo Viléma Mrštíka.

 


2) NATURALISMUS

  • Staví filozoficky na pozitivismu, charakteristic­kým znakem v literatuře je snaha o věrné vystižení faktů a přenášení přírodních zákonů na lidskou společnost.
  • Člověk je determinován bio­logickými instinkty, dědičností, prostředím (velký vliv francouzského romanopisce Emila Zoly).
  • V české literatuře na přelomu století prosa­zují naturalisté sociální a mravní témata, norma neosobního registru­jícího přístupu je porušována větším uplatněním autorského subjektu (Karel Matěj Čapek-Chod, Josef Karel Šlejhar, Vilém Mrštík, Anna Maria Tilschová).

 


3) SYMBOLISMUS

  • V české literatuře navazuje na vnitřně bohatě dife­rencovaný symbolismus francouzský (Charles Baudelaire, Paul Verlai­ne, Jean Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé), vzor měl i v americké tvorbě (Edgar Allan Poe).
  • Vnější svět je pro symbolisty pouze látkou pro umělecké podobenství, jímž chtějí postihnout tajemství ukryté jako­by v nitru věcí.
  • Toho lze dosáhnout symbolem, jakýmsi znakovým pro­středníkem mezi duchovním světem a světem jevů. Symbol se dotýká tajemství uvnitř věcí a jevů, ale nepojmenovává je, nýbrž pouze nazna­čuje, sugeruje a evokuje. Obdobně je možné zpodobit i osobní prožitky, které jsou rozumově nepostižitelné. Zdrojem poznání jsou pro symbo­listy mystické stavy, intuice.
  • Symbolismus má velkou zásluhu na rozvo­ji básnické obraznosti i na zhudebnění verše. Vedle jednoho z největ­ších českých básníků - Otokara Březiny - řadíme k symbolistům také Karla Hlaváčka, Antonína Sovu, Františka X. Šaldu.

 


4) DEKADENCE

  • Není od symbolismu oddělena jednoznačnou hranicí, směr většinou reprezentují mladší symbolisté nebo naturalisté, kteří svůj odpor k měšťácké společnosti vyjadřují odmítáním společenského poslání umění.
  • Programově zvolený název „dekadent" bylo původně diskreditující označení každého francouzského básníka, který se odtrhl od dosavadní tradice.
  • V dekadentní literatuře převažují motivy smrti, zániku, chorobných jevů života velkoměsta;
  • zdůrazňovány jsou patolo­gické stavy lidského vědomí, nespoutaná sexualita, výstřední pocity. Látkové zaměření na gotiku a renesanci nese mnohdy s sebou i nábo­ženskou orientaci.
  • Čeští stoupenci dekadence se sdružovali kolem časo­pisu Moderní revue (1894-1925) a patřil k nim vedle Arnošta Procház­ky Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček, svým raným dílem také Stanislav Kostka Neumann.

5) IMPRESIONISMUS

  • Impresionismu se z výtvarného umění (Claude Monet, Edóu­ard Manet, Auguste Renoir) rozšířil na další umění - hudbu, divadlo, literaturu.
  • Autor-impresionista zprostředkovává smyslové zážitky, zdů­razňuje smyslové vjemy, snaží se vyslovit dojem, náladu, pojmenovat pomíjivý a prchavý jev („krajina je stavem duše").
  • Doménou impresio­nismu je poezie (Antonín Sova), ovlivnil však také prózu, drama i kriti­ku (Fráňa Šrámek, Vilém Mrštík, Jaroslav Kvapil, Karel Sezima). I slo­vesné umění impresionisté obohatili o vynalézavé využití zvuků, barev, světelných odstínů.

 


6) EXPRESIONISMUS

  • Jako literární, výtvarný a divadelní směr se for­muje v opozici proti naturalismu a impresionismu (Vincent van Gogh, Edvard Munch, Paul Gauguin; Frank Wedekind, August Strindberg).
  • Je uměním výrazu, neusiluje se zde jen o nové umění, ale expresionismus chce být především novým životním pocitem, v němž se koncentrují obavy o osud člověka. Výrazně ovlivnil silné autorské individuality.
  • Organizovaným hnutím reagovalo české umění na světový expresio­nismus (především vlivy německé) opožděně až po první světové válce (Literární skupina - František Gótz).

 


7) CIVILISMUS 

  • Konce a začátku 20. století se zaměřuje na zobrazování technických vymožeností (stroje, elektřina, komunikace) a životního slohu, který je s těmito novodobými vynálezy spojen. K civilizační poezii, reprezentované např. americkým básníkem Waltem Whitmanem, belgickým básníkem, dramatikem a esejistou Emile Verhaerenem, se programově hlásil S. K. Neumann.
  • Kromě zcela nových motivů obohacují civilizační básníci poezii větší dynamikou verše a dokumentárním vztahem ke skutečnosti. Civilizační tendence se projevuje v mnohých dalších směrech dvacátého století (futurismus, kubismus aj.).

 


8) VITALISMUS 

  • Směr v české poezii a próze, který se úzce prolíná především s impresionismem a zasahuje později i pragmaticky orientovanou skupinu literátů.
  • Autoři reaguji na prožitou vál­ku, na ztrátu velkých ideálů a krizi všech hodnot snahou o bezprostřední smyslové vnímání života.
  • Zdrojem radostných zážitků jsou ty nejprostší maličkosti, pouhá existence, opojení základními životními Vitalisté odmítají formální odvozenosti a složitosti, do popředí kladou srozumitelnost, jednoduché zobrazení krás života. (Nejvýrazně­ji Fráňa Šrámek, později např. Karel Čapek, ale ve svých juveniliích např. také Jiří Wolker.)

 

 

zdroj: Panorama české literatury (Josef Galík, Eduard Petrů, Lubomír Machala, 1994)

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.